Obecně o sklípkanech

Sklípkani (lat. Mygalomorphae) jsou členovci, kteří spadají do řádu pavoukovci (lat. Araneida) a řadíme je největším bezobratlím suchozemkým živočichům. Jejich vývoj se během 300 milionů let skoro nezměnil a některé druhy sklípkanů, kteří spadají do čeledi sklípkanovití (lat. Theraphosidae) jsou již běžně chovaný v teráriích.

Někdy můžete slyšet pro sklípkana jiný název tarantule. Toto pojmenování však není správné. Název tarantule dal přírodovědec a zakladatel moderního systému botanických a zoologických názvů Carl von Linné původně pavoukům z čeledi slíďákovitých. Pojmenoval je Aranea tarantula podle místa, kde se vyskytovali - jihoitalské province Tarent.

V roce 2018 bylo popsáno kolem 47 000 druhů pavouků. Z toho na území České republiky bylo objeveno kolem 800 druhů. Ve střední Evropě žijí jen 3 druuhy pavouků, kteří jsou blízcí příbuzní sklípkanů (patří do stejného podřádu). Jedná se o sklípkánky rodu Atypus (čeleď Atypidae). Kousnutí od nich není nebezpečné, a proto není třeba se bát. Všechny tři druhy sklípkanů vyskytující se na území ČR, jsou zapsány v Čeverném seznamu ohrožených druhů.

Tělo sklípkana se skládá z dvou hlavních částí - hlavohruď a zadeček. Pavouci se dokáží rychle pohybovat a to díky jejich osmi nohám. Na spodní straně "chodidla" se u sklípkanů čeledi Theraphosidae nachází chloupky, které jsou na jejich konci rozděleny. Pavouci této čeledi jsou díky tomu schopni, pohybovat se po hladkém povrhu (např. skle).

Na hlavohrudi najdete klepítka (chelicery), které sklípkan využívá při lovu. Těmito klepítky uchopí svoji kořist a vstříkne do ni jed. Dále zde najdeme makadla (pedipalpy). Ty jsou využívány při orientaci a pohybu v prostoru, ale jsou platná i při rozmnožování. Na makadlech mají samci tzv. samčí bulby, kterými přenáší sperma během rozmnožování.

Na zadečku najdete čtyři snovací bradavky z nichž vychází vlákno. Pavučiny využívají hlavně k lovu. Opředou vchod do nory a díky nim vnímajísebemenší pohyb v okolí. Na zadečku většiny amerických druhů sklípkanů najdeme žahavé chloupky, které slouží při obraně.

Sklípkan na člověka nikdy sám nezaútočí. K útoku dochází pouze v případě, že se cítí ohrožen. U druhů vyskytujích se v oblastech Ameriky je hlavní obrana, již zmíněné vyčesávání žahavých chloupků ze zadečku. Ke kousnutí dochází v krajních chvílích. Pokud se sklípkan cítí v ohrožení, zaujme prvotně defensivní postoj (vzpřímí hlavohruď a roztáhne klepítka). Pokud nebezpečí přetrvává, je sklípkan schopný okamžitě vystřelit a "uhodit". Když se cítí i dále v nebezpečí, až poté dochází ke kousnutí. Jsou ale i druhy, které nemají problém kousnout okamžite (např. rod Pterinochilus)

Kousnutí sklípkanem čeledi Theraphosidae není pro člověka srmtelně nebezpečné, ale může být silně bolestivé. Nejsilnějším jedem jsou vybavení sklípkani z Asie a Afriky (např. rody Poecilotheria, Stromatopelma). Nejhlubší rány po kousnutí může způsobit rod Theraphosa, jejich chelicery jsou jedny z nejdelších.

Největším sklípkanem je Theraphosa blondi. Sklípkan dorůstá v těle cca 12 cm a v ropětí nohou dosahuje velikosti jídelního talíře. Sklípkani, kteří se dožívají nejdelšího věku, jsou rody Brachypelma, nebo Grammostola. Samičky těchto druhů se, při správné péči, mohou dožít i přes 20 - 30 let.