Potřebuje sklípkan kontakt s člověkem?

Krátká odpověď? Nepotřebuje. Sklípkan není pes, kočka ani morče. Nevyhledává lidský kontakt a není pro něj přirozené, aby ho člověk bral do ruky jen kvůli fotce nebo ukázce.

Kdy je manipulace nutná?

Manipulace dává smysl ve chvíli, kdy má praktický důvod. Nejčastěji při přesunu do větší ubikace, při čištění, odchytu po útěku nebo při chovných situacích.

Kdy manipulace potřeba není?

Hodně lidí chce sklípkana hned brát do ruky. Jenže ve většině případů to není potřeba ani pro chovatele, ani pro samotného sklípkana.

Nejbezpečnější způsob: kelímek a víčko

Za nás je nejbezpečnější manipulace přes odchytovou nádobu. Průhledný kelímek, krabička nebo plastová nádoba ti dá kontrolu nad situací a zároveň snižuje riziko pádu, kousnutí nebo úniku.

Přesun mláďat

U mláďat je největší problém velikost a rychlost. Malý sklípkan se snadno ztratí, vleze do škvíry nebo uteče přes větrací otvor, který u dospělce vůbec neřešíš.

Přesun dospělého sklípkana

U většího sklípkana už není problém ho vidět, ale síla, velikost kusadel a možnost pádu. Tady je důležité nehonit ho po teráriu, netlačit na něj a nepoužívat sílu.

Stromoví sklípkani

Stromové druhy bývají rychlejší a při stresu dokážou vyběhnout nahoru, skočit nebo se dostat na místo, kde je nechceš. U nich je příprava ještě důležitější.

Noroví sklípkani

U norových druhů bývá problém hlavně v tom, že jsou schovaní. Člověk má pak tendenci noru rozhrabat a sklípkana z ní dostat za každou cenu. To většinou není dobrý nápad.

Braní sklípkana do ruky

Tohle je téma, které začátečníky láká. Ano, některé druhy působí klidně a občas se nechají vzít do ruky. Jenže riziko je pořád na straně sklípkana. Pád z malé výšky může být u větších jedinců vážný problém.

Co rozhodně nedělat

Kdy radši počkat?

Někdy je nejlepší manipulaci odložit. Sklípkan není věc, kterou musíš přesunout za každou cenu hned teď. Pokud je před svlekem, po svleku, extrémně vystresovaný nebo zalezlý hluboko v noře, často dává smysl počkat.

Naše zkušenost

Ano, i my jsme během let měli sklípkany na ruce. Když bychom ale sečetli všechny takové případy za více než 20 let chovu, spočítali bychom je na prstech jedné ruky. Za tu dobu jsme zjistili, že pokud existuje možnost použít kelímek nebo odchytovou nádobu, je to bezpečnější pro člověka i pro samotného sklípkana. Ne proto, že bychom se báli, ale proto, že sklípkan naši ruku ke spokojenému životu jednoduše nepotřebuje.

Krátká odpověď?

Ano. Prakticky všichni sklípkani mají jedové žlázy a používají jed k lovu kořisti. Jenže slovo „jedovatý“ automaticky neznamená „smrtelně nebezpečný pro člověka“.

Proč má sklípkan jed?

Sklípkan používá jed především k lovu. Pomáhá mu zastavit kořist a zároveň obsahuje látky, které usnadňují její trávení. Síla jedu se mezi jednotlivými druhy výrazně liší.

Jak se sklípkan brání?

Kousnutí bývá až jedna z posledních možností obrany. Většina sklípkanů se nejdřív snaží konfliktu vyhnout.

Žahavé chloupky

Některé druhy z Nového světa používají jako obranu žahavé chloupky. Ty mohou po kontaktu způsobit svědění, pálení nebo podráždění kůže.

Toxicky nevýznamné druhy

Většina běžně chovaných začátečnických druhů se považuje za toxicky nevýznamné. To neznamená, že kousnutí nebolí. Kusadla dokážou způsobit bolestivé mechanické poranění a reakce se může lišit člověk od člověka.

Toxicky významnější druhy

U některých druhů, především z oblasti Old World, bývá průběh po kousnutí výrazně nepříjemnější. Nejde jen o samotnou bolest v místě kousnutí, ale i o celkové reakce organismu.

Je kousnutí nebezpečné?

U většiny běžně chovaných druhů není kousnutí pro zdravého dospělého člověka považované za život ohrožující. To ale neznamená, že je dobrý nápad to testovat.

Roli hraje druh sklípkana, velikost jedince, množství jedu, místo kousnutí i reakce konkrétního člověka.

Proč je kolem toho tolik strachu?

Protože slovo jed zní hůř, než jak často vypadá realita běžného chovu. Lidé si hned představí filmové scény, smrtelné pavouky a útoky na člověka. Jenže sklípkan většinu času nechce bojovat. Chce klid, úkryt a bezpečný prostor.

Jak snížit riziko kousnutí?

Naše doporučení

Jed sklípkana není důvod k hysterii, ale ani věc, kterou by měl člověk ignorovat. Nejlepší přístup je jednoduchý: respektovat zvíře, nesahat na něj zbytečně a nepokoušet štěstí.

Nejdřív klid

Jestli tě kousl sklípkan, první věc je nepanikařit. U většiny běžných chovatelských situací se kousnutí nestane jen tak z ničeho. Často mu předchází špatná manipulace, zbytečné braní na ruku, neopatrný odchyt nebo zásah do terária ve chvíli, kdy je sklípkan ve stresu.

Co udělat hned?

Kdy zbystřit?

Ne každé kousnutí znamená katastrofu. Některé případy, které chovatelé popisují, skončily hlavně bolestí a otokem. Jenže nikdy dopředu nevíš, jak zareaguje konkrétní člověk.

Jak k tomu většinou dojde?

Když čteš zkušenosti chovatelů, kteří měli smůlu, často se opakují podobné situace. Nejde o to, že by sklípkan „lovil člověka“. Spíš se člověk dostane do špatné pozice, podcení rychlost nebo ignoruje varování.

Nový svět vs. Starý svět

Americké druhy často nejdřív volí útěk nebo žahavé chloupky. Druhy ze Starého světa žahavé chloupky většinou nemají, takže se spoléhají hlavně na rychlost, úkryt nebo přímější obranu.

Co máme rádi na bezpečném chovu

Máme rádi chov, kde se nespoléhá na štěstí. Nejde o to tvářit se, že se nikdy nic nemůže stát. Jde o to nastavit si práci kolem terária tak, aby ke kousnutí vůbec nebyl důvod.

Co rozhodně nedělat

Kousnutí není důkaz agresivity

Tohle je důležité. Když sklípkan kousne, neznamená to automaticky, že je zlý nebo agresivní. Často jen reagoval na situaci, kterou vyhodnotil jako ohrožení.

Proč netahat sklípkana na ruku?

Tohle je přesně jedna z věcí, kde se názory chovatelů někdy liší. My ale nemáme rádi zbytečnou manipulaci. Ne kvůli póze, ale kvůli riziku pro člověka i sklípkana.

Co si vzít ze zkušeností jiných chovatelů?

Zkušenosti lidí, které sklípkan opravdu kousl, mají často jednu společnou věc: zpětně by tu situaci udělali jinak. Připravili by si krabičku, nestrkali by ruku do terária, nepodcenili by rychlost nebo by respektovali první varování.

Naše doporučení

U nás kousnutí zatím řešit nemusíme a přesně tak bychom to chtěli udržet. Ne proto, že bychom měli „hodnější“ sklípkany, ale protože zbytečně neriskujeme. Raději používáme pinzetu, krabičku a klidný postup než ruce a štěstí.

Za nás ano, ale s pravidly

Sklípkani a děti k sobě můžou fungovat dobře, pokud dospělý nastaví hranice. Dítě se může naučit respektu ke zvířeti, trpělivosti, pozorování a zodpovědnosti. Ale sklípkan není mazlíček na hraní.

Proč je sklípkan pro děti zajímavý?

Děti často baví věci, které jsou jiné. Sklípkan není běžné zvíře, a právě proto dokáže vzbudit zvědavost. Může otevřít téma přírody, strachu, respektu i toho, jak moc se realita liší od filmových představ.

Kdy bychom sklípkana dítěti nepořizovali?

Pokud dítě čeká zvíře, které bude nosit na ruce, hladit nebo s ním každý den manipulovat, sklípkan není dobrá volba. Stejně tak bychom byli opatrní, pokud dospělý nechce řešit pravidelnou kontrolu a odpovědnost za chov.

Jaká pravidla nastavit doma?

Manipulace na ruku?

Za nás ne. A u dětí už vůbec ne. Ne proto, že by každý sklípkan hned kousal, ale protože reakce zvířete nejsou vždy předvídatelné. Může se leknout, utéct, spadnout nebo použít obranu.

Jaký sklípkan je vhodnější?

Pokud má být sklípkan v domácnosti s dítětem, šli bychom spíš do klidnějšího a přehlednějšího pozemního druhu. Ne proto, že by byl „na hraní“, ale protože se s ním začátečníkům pracuje bezpečněji a lépe se pozoruje.

Jak dítě zapojit bezpečně?

Dítě nemusí sklípkana držet v ruce, aby z chovu něco mělo. Naopak. Nejlepší je dát mu jednoduché a bezpečné role, kde se učí pozorovat a vnímat souvislosti.

Strach z pavouků u dětí

Poměrně běžný, ale často nevzniká z vlastní zkušenosti. Mnohem častěji ho přebírají od dospělých, z filmů nebo z příběhů, kde jsou pavouci vykreslováni jako něco nebezpečného.

Naše zkušenost

Arachnopark vznikl v době, kdy byl naší dceři přibližně rok. Od té doby vyrůstá mezi sklípkanama, pozoruje je, asistuje při krmení a postupně se učí, jak se k nim chovat s respektem. Za celou dobu jsme nemuseli řešit žádný problém ani nepříjemnou situaci. Máme zkušenost, že když děti vidí sklípkana v klidu a bez zbytečného strašení, často se jejich strach postupně změní ve zvědavost. Nejdůležitější je na nic netlačit. Ukázat, vysvětlit, nechat pozorovat a nastavit jasná pravidla. Sklípkan může být skvělou cestou k poznávání přírody a zodpovědnosti, ale nikdy by se z něj neměla stát hračka.

Proč se pavouci ve filmech tak často objevují?

Pavouci mají pro příběhy jednu obrovskou výhodu. Lidé se jich často bojí ještě dřív, než se na obrazovce vůbec něco stane. Osm nohou, tichý pohyb, pavučiny a úkryt ve tmě z nich dělají ideální tvory pro fantasy, horory i dobrodružné příběhy.

Co mají filmoví pavouci společné?

Ve filmech a hrách pavouk málokdy vystupuje jen jako běžné zvíře. Většinou představuje něco víc: past, temnotu, neznámé místo nebo strach z toho, co nevidíme.

Film vs. skutečný sklípkan

Filmy potřebují vyvolat emoci. Proto jsou filmoví pavouci rychlejší, větší, agresivnější a děsivější než realita. Skutečný sklípkan není tvor, který čeká na člověka. Je to zvíře, které většinu času řeší úkryt, potravu, svlek a klid.

Naše zkušenost

U lidí často vidíme, že první reakce na sklípkana vychází spíš z filmů než z reality. Čekají útok, skok nebo agresi. Pak ale zjistí, že sklípkan často jen sedí, pomalu se pohybuje nebo se chce schovat.

Nejdřív jedna důležitá věc

Většina obranného chování u sklípkanů nevzniká proto, že by chtěli člověka napadnout. Často jen reagují na stres, vyrušení, prudký pohyb nebo špatnou manipulaci.

Proč právě pavouci?

Pavouci v lidech odjakživa vyvolávali silné emoce. Jsou tiší, trpěliví, vytvářejí složité sítě a často žijí skrytě. Právě proto se objevují v mýtech, pověrách i příbězích z různých částí světa.

Od strachu k fascinaci

Na pavoucích je zajímavé, že v lidech dokážou vyvolat úplně opačné reakce. Někdo v nich vidí strach, jiný krásu, trpělivost a dokonalou stavbu sítě. A právě proto se k nim lidé v příbězích pořád vrací.

Naše zkušenost

Když lidem ukazujeme sklípkany naživo, často se stane jedna věc. Strach se začne měnit ve zvědavost. Najednou už to není „děsivý pavouk“, ale živý tvor s vlastním chováním, klidem a krásou.

Začínáš se sklípkany?

Než začneš vybírat první druh, možná tě překvapí, kolik věcí se o sklípkanech říká úplně špatně. Některé mýty zbytečně straší, jiné zase vedou ke špatnému chovu.

Co si z toho vzít?

Sklípkani nejsou mazlíčci na hraní, ale nejsou to ani krvelačné příšery. Když jim dáš vhodné podmínky, klid a respekt, jejich chov může být překvapivě jednoduchý a zajímavý.

Tohle je vážná situace

Pokud sklípkanovi praskne zadeček, nejde o běžné drobné poranění. Zadeček je měkká a citlivá část těla, takže při poškození může dojít k úniku hemolymfy a rychlému zhoršení stavu.

Co udělat hned?

Co může pomoct při úniku hemolymfy?

U drobnějšího úniku někteří chovatelé používají velmi opatrně jemný škrob, kukuřičný škrob nebo mouku k zasypání místa poranění. Cílem je pomoct ránu zatáhnout a omezit další únik tekutiny.

Co rozhodně nedělat

Kdy je šance lepší?

Větší šance bývá ve chvíli, kdy je poranění malé, únik tekutiny se rychle zastaví a sklípkan zůstává jinak stabilní. U mláďat a odrostlejších jedinců může další svlek pomoct s regenerací, ale u vážného poškození zadečku je výsledek vždy nejistý.

Kdy je to opravdu špatné?

Velmi vážné je, když je zadeček výrazně prasklý, tekutina stále vytéká, sklípkan se nedokáže normálně pohybovat nebo rychle slábne.

Proč se to stává?

Nejčastěji jde o pád nebo špatně nastavené terárium. Hlavně u pozemních druhů je zbytečná výška riziko. Sklípkan může vylézt na stěnu, spadnout a měkký zadeček se poškodí.

Riziko při manipulaci

Riziko podobného poranění se výrazně zvyšuje ve chvíli, kdy sklípkana zbytečně bereš na ruku nebo ho taháš mimo terárium. I klidný jedinec může nečekaně vystartovat, spadnout nebo se prudce vytrhnout.

Jak tomu předejít?

Naše zkušenost

Prasklý zadeček je přesně ten případ, kdy je nejlepší prevencí správně nastavené terárium a bezpečná manipulace. U pozemních druhů bychom raději řešili bezpečnou výšku, dost substrátu a minimum manipulace než krásnou vysokou vitrínu.

Nejdřív zastav situaci

Jakmile zjistíš, že sklípkan není v teráriu, první cíl není hned běhat po bytě. Nejdřív zajisti prostor, aby se nedostal dál a aby mu nehrozilo zranění.

Kde hledat jako první?

Sklípkani se většinou nesnaží dostat co nejdál od terária. Hledají hlavně místo, kde se cítí bezpečně. Často zalezou za nábytek, pod skříň, za topení nebo do různých škvír a tmavých koutů. Některé druhy navíc vyhledávají prostředí, které jim připomíná jejich přirozené podmínky. Stromové druhy často končí na pokojových rostlinách, za závěsy nebo na vyšších místech. Pozemní druhy naopak většinou hledají úkryt při zemi. Pokud je v místnosti zdroj tepla nebo vyšší vlhkost, může ho sklípkan upřednostnit před ostatními místy. Pokud ho hned nenajdeš, často dává smysl nechat místnost v klidu a zkontrolovat ji později večer nebo v noci. Sklípkan může vylézt, když je ticho a tma.

Co udělat hned

Jak ho bezpečně odchytit?

Ideální je použít průhlednou krabičku, kelímek nebo větší nádobu. Pomalu ji přiklopíš přes sklípkana a podsuneš tvrdý papír, víčko nebo kus plastu.

Odchyt krok za krokem

Kdy hledat večer?

Pokud ho hned nenajdeš, často dává smysl nechat místnost v klidu a zkontrolovat ji později večer nebo v noci. Sklípkan může vylézt, když je ticho a tma.

Co rozhodně nedělat

Proč utekl?

Po odchytu je dobré zjistit příčinu. Útěk většinou nevznikne jen tak. Často je za tím nedovřené víko, špatně zajištěná dvířka, údržba nebo moc velký otvor při manipulaci. Některé druhy navíc dokážou využít i drobnou chybu chovatele. Není výjimkou, že si silnější sklípkan pootevře špatně zajištěné víko nebo posuvné sklo, které není správně zabezpečené.

Po návratu do terária

Po odchytu dej sklípkana zpět do ubikace a nech ho v klidu. Nekrm ho hned jen proto, že máš pocit, že „musí něco dostat“. Nejdřív zkontroluj terárium a zabezpečení.

Jak útěku předejít

Naše zkušenost

Abychom byli fér, podobná situace se nevyhnula ani nám. U jednoho odchovu Monocentropus balfouri jsme podcenili velikost větracích otvorů a během krátké chvíle nám uteklo přibližně 100 mláďat. Nebyla to chyba sklípkanů, ale naše. Od té doby víme, že právě drobné detaily, jako je zabezpečení větrání nebo víka, rozhodují o tom, jestli sklípkan zůstane tam, kde má. Sklípkan většinou nechce „utéct pryč“. Hledá hlavně nejbližší klidný úkryt, vhodnou teplotu nebo místo, kde se bude cítit bezpečně.